12% SLEVA na dětský nábytek z vybraných kolekcí. 👉 Klikejte na kategorii Slevy.

Mama blog Lucky Ferikové: Když šel Dori poprvé do školky

✎ 9 min čtení

blog mamablog

Nástup dítěte poprvé do školky. Ožehavé téma, které každoročně koncem prázdnin ožívá nejen na internetu. A není se čemu divit. Podle mě je to první obrovská změna v životě dítěte a její přijetí bývá zprvu jen zřídkakdy hladké. Asi i proto je pro rodiče tak těžké zvolit si, v kolika letech tam svého potomka umístí, jestli zvolí státní školku, lesní školku nebo nějakou soukromou Montessori skupinu a jakou zvolí adaptační strategii.

Já měla celou misi jednodušší v tom, že dvojčata mého manžela zrovna v té době školku opouštěla a bylo vidět, že v ní byli upřímně šťastní. A tak padl výběr právě na klasickou menší státní školku, kterou už jsme měli vlastně třemi dětmi otestovanou. 

Adaptační týden ve školce

Musím říct, že pro mě bylo docela stěžejní, aby byla možnost do školky docházet alespoň pár dní před začátkem školního roku i s Dorinkem. Ukázat si jeho školkovskou značku, poznat paní učitelky, prohlídnout si prostory a hračky, ukázat si společně, kde je záchod, ručníček a jeho šatnička.

Aby nemusel jít úplně poprvé do nového prostředí s cizími lidmi sám. U nás se to lehce zkomplikovalo tím, že byl zrovna covid. Přesto nám ale paní učitelky vyšly vstříc a do školky nás vzaly několikrát alespoň na pár minut, když byly děti na procházce nebo na zahrádce.

A jestli můžu radit, tak pro nás tohle bylo při nástupu snad úplně nejdůležitější. Dneska můžu asi s čistým svědomím říct, že bych Dorinka někam, kde není možnost adaptačních dnů, asi nedala. Fakt si myslím, že to pro to děťátko, které jde poprvé samo do světa, sníží stresovost téhle situace třeba o 80 %. Naštěstí to začíná být skoro všude samozřejmostí.

Luci Feriková 7

Začátky chození do školky plné překvapení

Dori jinak do školky ve svých třech letech už fakt moc chtěl. Mluvil o tom každý den, pořád dokola a zkušebními dny prošel, jako by je snad ani nepotřeboval. Má společenskou povahu, a tak jsem ani netrpěla výčitkami, že bych ho snad do školky dávala brzo nebo proti jeho vůli. Neměla jsem tak nejmenší pochybnosti o tom, že nástup do školky zvládneme bez jakýchkoli komplikací. A to se vlastně první den skoro i stalo.

Přišel natěšený do školky, přezul se, zamával mi z okna a já jsem odjela. Tak jak jsme si doma každý den posledních pár týdnů vysvětlovali. Překvapením pak tedy pro mě bylo, když jsem si po čtyřech hodinách přijela pro uplakané hysterické dítě, které už „V ŽIVOTĚ DO ŠKOLKY NEJDE“.

A tak bych vás, které to snad letos čeká poprvé, chtěla varovat, že ten krok je fakt obrovský i pro děti, které se do školky moc těší a jsou společenské. U mě to pak totiž samozřejmě vyvolalo hrozné zklamání, výčitky a další škálu různých pocitů.

Další ráno Dori při příchodu do školky opravdu plakal, že tam chodit nechce. Měla jsem nastudováno, že dlouhé loučení a vysvětlování jen prodlužuje agonii a je potřeba se rychle rozloučit a připomenout, že po obědě se pro něj zase vrátím. Chtělo se mi tam brečet s ním, ale zakázala jsem si to a pustila to až v autě.

.
.
.
.

Babiččin příběh

Bylo mi z toho tak smutno, že jsem rovnou ze školky jela ke své babičce. Vymluvit se, vybrečet a uklidnit. Při jakýchkoli potížích je moje babi takový můj first responder, ale možná jsem si k tomuto účelu tehdy měla přece jen vybrat někoho jiného a to, že své děti nikdy do školky nedala, mě mělo rozhodně trknout. Proč je tam nedala, jsem se však měla dozvědět teprve toho dne.

Babi se totiž tehdy, v padesátých letech, rozhodla dát svého prvorozeného syna do jeslí. Cítila, že je potřeba, aby pomohla s rodinným rozpočtem. Mému strýci byl tehdy prý snad jen rok a byl to mimochodem výjimečně mrazivý lednový den. Babi se pro něj vracela odpoledne, ale kvůli sněhové kalamitě a autobusu, který nepřijel, nepřišla do jesliček včas. Nepočítala ale ani v nejhorším snu s tím, že najde své miminko uplakané, sic navlečené a zabalené ve fusaku, v kočáru na dvoře jeslí úplně samotné.

Jestli chcete namítnout, že se to nemohlo stát, tak jako jsem to hned volala já, moje babi přísahá na všechny svaté, že se to přesně takhle stalo a budiž asi věčným důkazem i to, že už nikdy nikoho ze svých dětí do školky nedala (pročež má podle mě můj táta dodnes strach z nových lidí a přisuzuje to právě absenci předškolního vzdělávání).

Když prý babi šla toho dne s kočárem a usopleným dítětem sněhovými závějemi domů, celou cestu strašně brečela a připravovala si, jak řekne dědovi, že do práce chodit nebude a budou se muset prostě uskromnit. Well, takže tenhle katastrofický příběh si chcete vyslechnout zrovna ve chvíli, kdy vás zaplavují výčitky a trnete hrůzou, co vaše dítě asi zrovna ve školce prožívat. Díky babi.

 

Chce to jen trochu času

Dori teda asi ještě týden při příchodu do školky plakal a pokaždé, když jsem ho vyzvedla a ptala se, co ve školce dělal, mi vyčítavě sdělil, že seděl na lavičce a čekal, až pro něj přijdu. To mi teda opravdu trhalo srdce, takže jsem se na to pak paní učitelky ptala a řekla mi, že to dělá asi prvních dvacet minut, ale pak se osmělí a jde si hrát.

Občas přišel při hraní na dvoře říct paní učitelce, že se mu po mamince stýská a ta mu poradila, že vždycky, když mu je smutno, může mamince třeba natrhat kytičku. Dori to dělá dodnes a skoro každý den tak na mě ve skříňce čekají kusy uvadlého nejroztodivnějšího plevelu. Ale pokaždé mě to dojme.

Po náročném prvním týdnu jsem se obrnila trpělivostí a uvědomila si, že to může být i běh na dlouhou trať. No a tehdy mě Dori překvapil znovu. Cestou do školky už druhý týden nebrečel a na konci září se sám rozhodl, že bude domů chodit až po spinkání.

Od té doby jsme v podstatě se školkou neměli žádný problém. Učitelky má hrozně rád a myslím si, že do jedné se dokonce tak trochu zamiloval. Když jsem se ho onehda ptala, koho si vezme za ženu, pohotově mi odpověděl, že přece Valinku ze sboru, Tamarku ze školky, mě a paní Moniku. Když tedy teoreticky vyloučím alespoň sebe a vezme to při nejlepším postupně, trumfne teda asi i tátu.

 

Jak připravit dítě (i sebe) na nástup do školky?

Mé rady tedy zní: 

1) Adaptační týden by měl být samozřejmostí. Buďte trpěliví. Nepočítejte s tím, že to půjde hladce, protože se vaše dítě do školky těší. Ušetří vám to spoustu výčitek. Je to obrovská událost, a tak není potřeba mít při prvních slzičkách pocit, že jste to možná uspěchali, nebo vybrali špatnou školku. Nebrečte tam spolu!

2) Nacvičte si ranní rituál rychlého loučení a třeba ještě mávání z okýnka. To praktikujeme dodnes.

3) Jídlo ve školce často bývá taky kapitolou samo o sobě, ale my máme doma vděčného jedlíka, takže tyto patálie jsme řešit skoro nemuseli. Teda kromě pomazánek. Ty jsou ale dodnes díky školce nepochopené třeba i u mě samotné, takže jsme se dohodli, že je nemusí.

4) Překvapit může třeba i náhlé počůrávání, ačkoli tuto dovednost dítě zvládá už dlouho před školkou. I my jsme si tím prošli a po pár dnech jsme zjistili, že je to proto, že se Dori stydí říct paní učitelce. Naučil se pak tedy chodit úplně sám a vše se vyřešilo.

My letošní prázdniny opět nemluvíme o ničem jiném než o školce, neboť Dori je přesvědčen, že půjde „do velkých dětí“. Neustále fantazíruje o tom, jak budou „malé děti“ čučet, jaký už je veliký kluk. Prakticky dospělák, že ano. Trochu doufám, že to má z nějakých oficiálních zdrojů, protože si ani nechci představovat, že se to třeba nestane a my budeme i toto září postaveni před další velkou výzvu. 

Hodně štěstí do nového školního roku vám všem. Teda nám všem. 

.
.
.
.

 

FerikovaLucie Feriková, @luciferikova

"Jsem fialová samozvaná víla, sauna a skincare junkie, která pečuje o #panMourinek,
miluje svýho učitele ze střední a má vždycky hrozný štěstí."