Mamablog Lucky Ferikové: Naše putování za nerušeným spánkem

Vyplakávání nebyla možnost pro nás

Někteří rodiče se rozhodnou jít cestou spánkového tréninku nebo vyplakávání. Já osobně nechápu, že to vůbec někdo dokáže. Pro mě byl po porodu pláč miminka nesmírně stresující zvuk. S každou další vteřinou, kdy Dori brečel a já ho ještě neměla v ruce, protože jsem zatím nestihla doběhnout, se mi zvedala hladina kortizolu o sto procent. Vlastně si myslím, že to byla jedna z těch věcí, co u mě po porodu fungovaly správně, a tak jak je příroda zamýšlela. Dítě zavolá, matka přiběhne a postará se o něj, ať už to v tu chvíli znamená úplně cokoliv.

Pamatuju si, že si jednou Doriánka půjčili na krátkou vycházku moji rodiče. Od narození s nimi na procházky chodil často a byl na ně zvyklý, jen měl tehdy období separační úzkosti. Zapnula jsem jim ho do sedačky v autě a odjeli. Dori však záhy zjistil, že jsem do auta nenastoupila a spustil řev. Babička s dědou se to chvíli snažili vyřešit sami, ale posléze poznali, že je tak akorát čas vnoučka „z procházky“ vrátit. Když mi volali, skoro jim přes ten řev nebylo rozumět. Čekala jsem netrpělivě přímo před domem a dala bych ruku do ohně za to, že jsem ho slyšela už v předposlední zatáčce. Na auto jsem naskočila prakticky ještě za jízdy, dveře skoro vyrvala z pantu a instinktivně na sílu páčila dítě ze sedačky, což se mi nedařilo, protože jsem ji zapomněla odepnout. Než jsem na to přišla, připadalo mi to jako celá věčnost a kdyby to na mě babička nezakřičela, asi bych ho tam v tomhle hysterickém záchvatu páčila dodnes… V mém případě bylo tedy bolestivé na spánkový trénink byť jen pomyslet. A bylo tedy nad slunce jasné, že se vydáme cestou nejmenšího odporu. Vzhledem k tomu, že se Dori projevil jako kontaktní dítě, jedinou možností bylo společné spaní.

Uspávání může být běh na dlouhou trať

Uspávání u nás nebylo jednoduchou disciplínou. Museli jsme ho chovat. Někdy deset minut, jindy hodinu a půl. Přes den spal Dori docela mizerně, protože ve chvíli, kdy jsem ho odložila, se zákonitě probudil. Musela jsem tak chtě nechtě odpočívat s ním. Říkali jsme tomu „asistované spaní“.

Noční spánek ovšem taky nebyl růžový, neboť jsem měla od počátku problémy s kojením a Dori se tak hladový budil snad každou hodinu. Představa, že bych ho šla takhle často nakojit do vedlejšího pokoje, je pro mě dodnes šílená. Obavy ze zalehnutí nám celkem elegantně vyřešilo hnízdečko a když pak Dori trochu povyrostl, propojili jsme naši postel s jeho postýlkou, což mi tak nějak pomohlo i psychicky, protože mi prvních pár měsíců připadalo, že Dori doslova symbolicky stojí mezi mnou a mým mužem a že už vlastně nejsme partneři, jenom rodiče, rodiče a rodiče.

Pamatujte, že šťastný konec se blíží

Pokud vaše dítě v prvních měsících taky takhle blbě spí, nezoufejte. Naděje, že se ještě někdy vyspíte, tam pořád je. U nás se to zlomilo vlastně i docela brzo. Dori hravě prospal celou noc někdy v roce a spaní s ním už byla fakt pohoda. Navíc mi své bláznivé spací začátky dodnes vynahrazuje tím, že je spáč doslova nadprůměrný. Chodí spát v osm večer a ráno vstává taky před osmou. Navíc dosud, skoro v pěti letech, chodí spát i po obědě. Teď už ale teda jenom ve školce.

Čas na domečkovou postýlku

Vlastní pokojíček s domečkovou postýlkou jsme mu pořídili někdy po třetím roce, kdy už mu dětská postýlka začínala být malá. Vzhledem k tomu, že dosud spal jen s námi, jsem se obávala, jak změnu příjme, ale byl s tím vlastně docela v pohodě. Za mě tedy určitě nevěřte kecům o tom, že děti společným spaním, mazlením nebo nošením rozmazlíte. Podle mě je to právě naopak a svou blízkostí jim dopřejete jistotu, která jim pomůže vyrůst v sebevědomé a vyrovnané lidi.

Dori sice chodil dobrovolně spinkat k sobě, ale okolo čtvrté hodiny ráno se většinou vzbudil a volal mě. Z nějakého důvodu prostě není v noci schopný vstát sám a přijít nad ránem k rodičům do pelechu tak, jako většina dětí. Dřív jsem pro něj chodila, jenže mě to přenášení takhle skoro se svítáním vždycky tak probudilo, že už jsem pak mnohdy nezabrala. Začali jsme to pak řešit tak, že si ho k sobě z jeho postele přenášíme rovnou, když jdeme před půlnocí spát. Navíc, já jsem si na to popravdě po těch letech, co jsem se nemohla dočkat, až ho vystěhujeme z postele, strašně zvykla a když tam teď náhodou není, tak se mi stýská a blbě spí. :D

Ještě se nám po tom bude stýskat

Proto bych každým novopečeným rodičům poradila ke spánku asi jediné, i když je to už takové klišé. Naslouchejte svému miminku a sobě. Zkuste se zařídit tak, abyste se všichni prostě vyspali co nejlíp. Bojovat s tím malinkým stvořením a něco ho učit na sílu je nesmysl a bude vás to zbytečně stát spoustu nervů a energie. Prvních pár měsíců je potřeba to nějak přežít a nezapomenout, že nepřerušovaný spánek se jednou zase dostaví i do vaší ložnice. Nakonec, až už k nám jednoho dne chtít chodit spát nebudou, zamáčkneme slzu v oku a budem se ptát, jak je možné, že to všechno sakra tak rychle uteklo...

Ferikova